Archiv rubriky: Historie

Dějiny Petrohradu se začaly psát na počátku 18. století, kdy carské Rusko získalo tuto oblast na Švédech během Velké severní války. V čele vítězné mocnosti stál slavný car Petr Veliký, který nechal nově vystavěné město pojmenovat po svém patronovi, svatém Petrovi.

Město se začalo bouřlivě vyvíjet, což souviselo jednak s tím, že do něj Petr přenesl hlavní město své rozlehlé země, tak s přílivem cizinců, lákaných do něj štědrou státní kasou. Za vlády Petra Velikého i jeho následníků tak ve městě vzniklo mnoho z těch nejkrásnějších hmotných i nehmotných kulturních památek.

S opožděným příchodem průmyslové revoluce do carského Ruska se však město začalo prudce měnit. Průmyslový a obchodní růst doprovázely i méně vítané změny – s přílivem obyvatelstva začalo prudce narůstat sociální napětí mezi špatně placenými dělníky a bohatou honorací.

Město se stalo symbolem pro atentáty a revoluce. A právě ono sehrálo klíčovou roli v revolucích roku 1917, od signálu výstřelem z děla Aurora až po útlak místního sovětu. Po Leninově smrti navíc Petrohrad získal nové jméno, Leningrad.

Slávy si však město neužívalo dlouho, v roce 1918 z něj byly statut hlavního města spolu s centrálními úřady přesunuty do Moskvy a ani jinak na Petrohrad nečekal dobrý osud. V rámci Sovětského svazu byla jeho kosmopolitní minulost tvrdě perzekuována. A za druhé války bylo město po mnoho měsíců obléháno německou armádou a soustavně ničeno. Po válce sice došlo k nové mohutné výstavbě, ale slávu Petrohradu obnovil až pád komunismu a nástup prodemokratičtěji a proekonomičtěji smýšlejících ruských vlád.

Poválečné období se neslo ve znamení velké obnovy a rekonstrukce města. Leningrad, vylidněný po dlouhých letech komunistického teroru a následného obléhání, začal znovu obnovovat své základy.

Krom rozsáhlých oprav byla vybudována i řada zcela nových významných staveb. V roce 1950 otevřel své brány Kirovův stadion s kapacitou až 100 tisíc lidí. O pět let později začaly jezdit první linky metra, důležitého městského dopravního prostředku pro místní obyvatele. Z novějších prací pak vzpomeňme na rok 2003, kdy byla znovuotevřena Jantarová komnata, na jejíž replice (originál se nikdy nenašel) se významně podílelo i Německo.

Období obnovy však nezahrnovalo sociální svobody. Mnoho dalších nepohodlných osob bylo odstraněno a zejména prodemokratičtěji smýšlející jedinci byli dále tvrdě pronásledováni stalinistickým režimem.

Leningrad se za vlády Sovětů výrazně podílel na tvorbě HDP SSSR, ale jeho postavení bylo vždy potlačováno ve prospěch Moskvy a méně rozvinutých oblastí. To vedlo k napětí, které bylo dalším z katalyzátorů konečného rozpadu Sovětského svazu.

V polovině roku 1991, v den prvních ruských prezidentských voleb, obyvatelé města zároveň hlasovali většinou pro návrat k původnímu jménu, Sankt-Peterburg. Označení Leningrad se však v různých situacích částečně používá i nadále.
Noví starostové, nyní guvernéři města, se postarali o rostoucí vliv Petrohradu v Rusku, který by více odpovídal ekonomickému a společenského významu města. A tomu odpovídá i průběh posledních let, během kterých město založené Petrem Velikým znovu získává na svém postavení.

Když Německo roku 1941 vstoupilo do války s Ruskem, jeho síly velmi rychle Leningrad obklíčily. Dobytí města mělo být otázkou dní až týdnů, ale nakonec se protáhlo na neskutečných 29 měsíců tuhých bojů a strádání pro obě bojující strany.

Symbolem naděje pro sužované obyvatelstvo se stala takzvaná Cesta života, zásobovací trasa přes Ladožské jezero, která byla jediným sovětským přístupovým bodem k městu (pokud pomineme leteckou přepravu). Z města, ničeného neustálými boji, se postupně stávalo město duchů.

Od září 1941 do ledna 1944 ve městě neustále zasypávaném dělostřeleckou palbou a do velké míry odříznutém od zásobování zemřelo na milion civilistů. Hitler plánoval Leningrad, symbol sovětského vzdoru, srovnat se zemí. Město utrpělo i kulturně, vzácné umělecké výtvory – jakými byla například Jantarová komnata, byly ukradeny a odvezeny do Německa, kde měly sloužit jako památka na chystané velké Hitlerovo vítězství.

Přestože už nebylo prakticky o co reálně bojovat, Leningrad nesměl padnout. Jeho dobytí by totiž znamenalo jak ztrátu strategicky významné pozice, tak zásadní ránu pro bojovou morálku sovětských vojáků.

Jak se postupně začalo válečné štěstí obracet na stranu Ruska, byla podniknuta řada ofenzív s cílem Leningrad osvobodit. V lednu 1943 se podařilo prorazit cestu do města i po pevnině, čímž byla narušena německá blokáda. A ofenzíva o rok později už město osvobodila úplně. Za tuhý odpor Leningradu/Petrohradu pak byl městu roku 1945 udělen titul Hrdinné město.

Nástup komunistů znamenal velké změny i pro Petrohrad. V březnu roku 1918 se nový vládce Ruska – Lenin – rozhodl přesunout hlavní město do Moskvy. Důvodem byla hlavně mnohem strategičtější poloha tohoto město, protože Petrohrad ležel prostě příliš blízko územím ovládaným protikomunisticky naladěnými mocnostmi.

Následující roky přinesly Petrohradu prudký úpadek. Komunistické represe za vlád Lenina i Stalina vyhnaly z města údajně na dva miliony lidí a pro řadu z nich znamenaly smrt. Na znamení završení nástupu komunismu byl roku 1924 Petrohrad přejmenován na Leningrad – pouhé tři dny po Leninově smrti.

Dalším zlomovým okamžikem v dějinách města před druhou světovou válkou byl atentát na populárního starostu města, Kirova. Za ním stál Stalin, který se obával narůstající moci tohoto svého konkurenta v komunistické straně a rozhodl se jej zbavit. Jeho smrt se pak stala příležitostí ke spuštění další čistky nepohodlných.

Největší utrpení ale město teprve čekalo. Na Petrohrad, tedy Leningrad, se totiž valila druhá světová válka a právě toto město se mělo stát dějištěm jednoho z jejích nejkrutějších okamžiků.

Petrohrad se proslavil stejně tak carským luxusem, jako svými revolucemi a atentáty. Od počátku 19. století se město začalo spolu s celým Ruskem prudce měnit. Opožděný příchod průmyslové revoluce, stejně jako rozvolnění poddanských zákonů, konečně i v Rusku způsobily masivní příliv obyvatelstva do měst.

Díky tomu se z Petrohradu, až na krátké období neustále hlavního města impéria, do roku 1900 stalo čtvrté největší město Evropy. Díky své poloze se stalo významným obchodním, ale i průmyslovým centrem. Spolu s ekonomickým rozkvětem ale narůstalo i napětí ve společnosti, která procházela prudkou proměnou.

Ještě než přejdeme k bouřlivým událostem z dějin města, sluší se připomenout, že se rovněž jednalo o dobu ruského kulturního rozkvětu, kterému Petrohrad svou relativní otevřeností významně přispíval. Ve městě vznikla celá řada legendárních děl ruského umění – jmenujme třeba díla literátů Puškina, Gogola či Dostojevského.

Ale zpět k historickým událostem – na přelomu 19. a 20. století nebylo ve městě bezpečno ani pro cary, natož jejich úředníky. Řada atentátů, zejména ze strany radikálních socialistických frakcí, dále zvyšovala napětí, které postupně propukalo v povstání, jakým bylo to roku 1905.

Zlomovým rokem se stal rok 1917 – tedy doba, ve které carské Rusko těžce strádalo následky vlekoucí se první světové války. Během takzvané Únorové revoluce byl roku 1917 uvězněn car a vládu do svých rukou převzala relativně prodemokratická Prozatímní vláda a s ní naopak prokomunistický Petrohradský sovět. Tato křehká rovnováha však netrvalo dlouho a po Velké říjnové revoluci byla spuštěna lavina, která dovedla přes občanskou válku Komunistickou stranu až k absolutní moci.

Dějiny města Petrohradu se začaly psát až začátkem osmnáctého století, na pozadí válek a napětí mezi Švédským královstvím a carským Ruskem. Význam tohoto města lze odvozovat z jeho strategocké polohy v ústí řeky Něvy do Baltského moře. Obsazení tohoto prostoru tak potenciálně umožňovalo jak přístup k říční dopravní tepně, tak k samotnému Baltu. A právě k tomu do té doby carské Rusko přístup nemělo.

Tuto skutečnost si velmi dobře uvědomovali i Švédové, kteří na tomto strategickém místě vystavěli pevnost Nyenskans a město Nyen. Tu však v květnu 1703 dobyla během Velké severní války osobnost, která vlastně dala budoucímu městu své jméno, sám car Petr Veliký.

Původ pojmenování nově zakládaného města jakožto Petrohradu (lépe řečeno Sankt-Piter-burkhu, “Svatého Petěrsburgu”) je ovšem odvozen od carova patrona, svatého Petra.

Stavba města v tvrdých podmínkách ústí řeky nebyla jednoduchou a mezi dělníky panovala poměrně vysoká úmrtnost. To samozřejmě nemohlo Petra Velikého odradit. První velkou stavbou se stala Petropavlovská pevnost, která měla zajistit obranu před případnou snahou Švédů získat území zpět.

Pod vedením evropských stavitelů byly bažiny v ústí řeky vysušeny a na jejich místě začalo vznikat skutečné město. Z Petrohradu se pod vlivem neustálého přílivu Evropanů lákaných Petrovým zlatem začalo postupně stávat moderní kosmopolitní město, tolik odlišné od zbytku Ruska.

V roce 1712 pak Petr z Petrohradu učinil hlavní město své říše. V té době už z něj bylo rušné místo a sídlo jeho flotily kotvící jen nedaleko pod ochranou pevnosti Kronštadt. Nedaleko Petrohradu si nechal car vystavět i řadu paláců, z nichž nejznámějším je asi Petrodvorec (či Peterhof) vystavěný na inspiraci zámkem Versailles.

I za vlády Petrových následníků a zejména následnic, caroven Alžběty a Kateřiny Veliké, se Petrohrad rozvíjel. Bylo vystavěno mnoho nádherných staveb – včetně Zimního a Letního paláce.